Nestíhám, nestačím

Pátek v 3:57 | T. |  POVÍDÁNÍ
No, tak Česká pošta to nezvládla. Že se divím žejo. Nejsou ani Vánoce, ani konec světa, takže nechápu, proč mi přišel mazlík až včera??!! Mají štěstí, že jsem z něj nadšená. Už dlouhou dobu jsem nezažila, aby telefon načítal stránky, aplikace a vlastně všechny mé požadavky do jedné vteřiny. Byla jsem zvyklá, že kliknu na ikonu, jdu si udělat kafe, skočím se vyčůrat, přijdu k telefonu a on je vyplej. Budiž ti země lehká Leninku..
Momentálně vedu úchylný vztah se svým novým telefonem. První pohled, první dotek, první načtení otisku prstu, první selfie..
Jo a pak takový to otravný nastavování mailu, FB, messu, vyzvánění atd. znáš to. No, ale to bych nebyla já, kdybych k tomu neměla něco víc žejo.

Ráno 15.1. - Čekuju výplatu, osm hodin - nic, půl devátý - nic, devět - nic, ''doprdele co v té bance dělají'', deset hodin - nic, ''skočím se psem a už to tam bude'', jedenáct hodin - ''no jasně, už chápu proč jim to tak trvalo, hešteg ričbič''. Jedenáct hodin a jedna minuta objednávám telefon. Půl dvanáctý - potvrzení objednávky. Jedna hodina - zásilka předána do přepravy. ''Hustýý, tak to přijde zítra!'' Jsem radostí bez sebe, těším se jak malej harant, sukuba ve mě tvrdě chrápe..

Poledne - odpoledne 15.1. - Přijela Nicola. Kafe, drby, procházka, pochůzky po městě, oběd, nákupy. Návštěva pobočky O2. ''Dobrý den, potřebovala bych novou SIMku, ale s mým součastným číslem." Jakože budu mít novej telefon, tak v něm přece nebudu mít starou SIM kartu, žejo. Totální objev roku pro mě byla vylupovací SIMka, jako hustý, to si můžeš prostě udělat všechny velikosti a pak to zase vrátit zpátky. Ty vole, připadám si jako Homo erectus. No aspoň SIMku mám, za kilčo not bad. Na aplikaci ''sledování zásilky'' žádná změna. Jsem z toho nervózní, ale pořád věřím. Přišla potencionální tchýně, nějaký řeči o bolestech zad, injekce, úplatek ve formě zákusku, amnézie. Jdu spát podrážděná a ten zákusek taky moc dlouho nevydržel. Nech si ten odsuzující pohled.

Ráno 16.1. - Vstávám schválně brzo, protože cítím, že mi přijde SMS z pošty, žetojakoproměmají. Poštu u nás máme totiž od osmi do jedenácti a pak až od jedné do pěti. Takže budíček na šestou ideálka, hezky se na to namaluju, udělám si kafe, snídani, půjdu na vycházku a ono mi to líp uteče, když na to jako nebudu myslet. Dělám, že mi na tom vlastně nezáleží, jsem přece velká holka, žejo a nemusím mít věci hned. ''Já chci ten telefon!!!!'' (řekni to přes zuby, ať je to autentický). Propadám panice, je deset a SMS nikde! Jsem protivná jak prdel, vzteky uklízím. Přijel David a rovnou to schytal, jak kdyby za to mohl, chudák. No a co, kombinace PMS a absence věci, kterou chcete HNED! je prostě vražedná kombinace. Může být rád, že žije.

Večer 16.1. - Zase tchýně, tostejnýcopředtím, akorát nedonesla zákusek! Jako co si myslííí? Jakože já tady budu trpět bez telefonu, její syn dejchá moc nahlas, všechno mě sere, mám hlad a ona nic nedonese?? Tak je normální?? Jdu spát opět podrážděná, ještě musím ráno vstávat na denní, sukuba je vzhůru a není radno na mě mluvit nebo se mě dotýkat. Opět - chudák David.

Ráno - večer 17.1. - Budíček ve čtyři. Fujtajbl. Tak se namaluju, vypiju kafe a jsem tak nějak otupělá. Na SMS od pošty je stejně brzo a k čemu by mi asi tak byla,když budu celý den v práci, žejo. No doslova lavlymórnink. Cesta do práce katastrofa, v práci honička jako vždy, po práci boží trest za to, že jsem chtěla všechno hned - volá tchýně. Tentokrát však nepřijde ke mě, ale mám přijít já k ní. Ty vole, dyť já nedojdu ani dom. Naštěstí David moje nálady zvládá s elegancí anglického gentlemana, takže pro mě a moje unavené konve přijel. A jeli jsme oba za tchýní. Klasika - tlachy o bolestech, injekce, zase žádnej zákusek, tak aspoň kafe a jelo se dom. Doma už jen nepřítomný výraz, sprcha a něco připomínající kóma.

Ráno 18.1. - Probouzím se, jak kdyby uplynulo 100let. Nevím která bije, kolik je hodin, co se děje. Mrknu na mobil. Hurááááááááá. SMS z pošty. Majtopromě!! A je teprve čtvrt na devět. Pecka, stíhám jak vínko. Takže moje rutina, ranní hygiena, káva, snídaně, procházka. A valím na poštu. Mám to asi kilák cesty. Takže zdravotní procházka s jasným cílem. Jsem na poště, přede mnou jen důchodkyně. Jde si pro měsíční příděl. Dostala čtyři tisíce, hubu mám dokořán. Trochu se stydím, že jdu uvalit třináct tisíc. Už jsem na řadě a ta paní tam pořád stojí a dává si peníze do peněženky. Začínám se potit. Paní za přepážkou mi hlásí částku, vyskládám rychle peníze a bleskurychle je zašoupnu pod okýnko. Vyřízeno, podepsáno a do druhého okýnka si jdu pro balíček. ''Za ty prachy jsem teda čekala nějakej obří balík!'' říká mi překvapeně pošťačka a dívá se na mě jako kdybych spadla z jahody na znak. ''No, to víte, dneska je všechno hrozně drahý'' špitla jsem, narvala balíček do vaku a svižným krokem odcházela z pošty. Venku jsem si musela zapálit. Cesta domů mi utekla i přes všechny přechody, který tak bytostně nenávidím. Doma jsem se pohodlně usadila, opatrně otevřela tu svátost a málem mi slza ukápla. Je nádhernej panečku! Provedla jsem nezbytné nastavení a začal hon na aplikace. Postahovala jsem sociální sítě, bez nich by to nešlo žejo, nastavila mail, vložila 3GB hudby a dokonce jsem si stáhla hru! Odtrhla jsem se až nějak kolem jedné odpoledne, když jsem si vzpomněla, že mám vlastně psa a že jdu vlastně na noční. Aha. Takže vycházka a pak jdeš spát Terezo! Spala jsem asi hodinu, i přes to, že jsem měla nastaveného budíka. Prostě mě to nedalo. Musela jsem pořád dokola hrát farmu a užívat si té rychlosti. Fakt to občas nestíhám..

Večer a noc 18.1. - Noční. Občasně hraju farmu. Bůh to musel vidět a seslal na mě zkázu v podobě vymatených pacientů. Díky moc. Opět nestíhám, nestačím. To by člověk nevěřil, jak jsou někteří důchodci rychlí. Telefon poslušně sčítá kroky a spálené kalorie. Nervy mám nadranc. Jeden z mých zmatených pacientů nechce pochopit, že má zavedenou flexilu a kapou mu do ní kontinuálně léky. Hm, takže celkem jsem mu ji musela přepíchnout 4x, ale noc je ještě mladá. Celou noc se topím v cizích exkrementech, krvi a rozdávám tabletky štěstí na potkání. Asi si dám taky.

Ráno 19.1. - Ještě žiju. Už jsem vytočená, chci jít domů. Těším se na cestu domů. Dám si sluchátka, pustím si nějaký svoje vypalovačky a všichni mi mužou víšco. Nádherná vidina. Ještě tři hodiny, to dám. Na centrále je pár potencionálních příjmů. Ale to se nestane, nesmí, tolik neštěstí na jednu Terezu, to né. Za necelou hodinu už musím do terénu, čekají na mě močůvky a plínečky a odběry. Sotva vidím na klávesnici, to bude zajímavá tečka za noční. Že já kráva čuměla do telefonu místo toho, abych se normálně vyspala před službou. Dobře mi tak! Ale stejně si ještě zasadím pár brambor a sklidím jablka..



 

Tak trochu infarkt

Pondělí v 20:34 | T. |  POVÍDÁNÍ
Ano, dneska ráno jsem se málem složila. Ale vůbec ne, že by mi bylo zle, ale přišla výplata. Což se vlastně většinou nevylučuje, ale tento měsíc začínala pětkou! To nepochopíš. Prvně jsem si myslela, že někdo musel někde udělat chybu, že takový peníze beru jenom ve snech, kde jsem většinou někde v teple u moře, vleže popíjím drink a do půl těla nazí pánové mě ovívají listy palem...jo a pak se probouzím jako průměrně chudá zdravotní sestra. Ale bohatá na zkušenosti. Hehe. No zkrátka mě ráno v rozespalém stavu nenapadlo, že nám vlastně konečně propláceli přesčasy. Celkem něco málo přes 200h. Po překonání infarktového stavu jsem si uvědomila, že si je vlastně zasloužím a moc dobře vím do čeho je vrazím. Pokud se někdo pozastavil nad tvrzením, že si ty peníze zasloužím, tak prosím, ale svoji práci dělám svědomitě, jsem ve špitále jako doma a co si budem, jde o život. Dopoledne se stavila Nicola. Oznámila jsem jí, že jsem jednou za rok bohatá (:D) a oslavily jsme to obědem. Polemizovaly jsme o tom, jak tě taková částka namotivuje ještě víc pracovat a že je škoda, že realita během roku je trochu jinde. Trochu víc. Nevadí mi to, ale udělalo mi to neskutečnou radost a konečně jsem měla pocit, jakoby tu práci, kterou jsem odvedla, někdo ocenil. Neříkám, že bych nutně potřebovala každý měsíc výplatu začínající pětkou, ale víš jak. Vždycky je do čeho investovat. My budeme samozřejmě investovat do našeho hnízdečka, takže i taková výplata bude nejspíš jako prd do Šumavy. A dost o penězích. Peníze budou, my nebudem...
Davidova máma si blokla záda. A dneska mi volala. A kňučela. A že potřebuje opíchat. Ó Bože. Já byla tak hrozně unavená, zmrzlá a hladová z dnešních pochůzek ve městě, ale stejně jsem souhlasila, že jí každej večer ty záda opíchnu, aby se jí ulevilo. Dobrá duše. To jsem ještě netušila, jak je žena (rozuměj máma) tvor od přírody ukňučený. A paní učitelka ke všemu. Fakt super zážitek takhle na spaní. Připadala jsem si jako malá školačka s IQ tykve a její natahovací (překlad - každééé slovooo naa konciiii natááhneeee) tón mi ještě teď zní v uších. Chápej, není to tak, že ji nemám ráda, ale hold každý má pracovní deformaci. Já všem určuju diagnózy, potencionální tchýně se mnou zase mluví jako s dítětem trpící lehkou mentální retardací. Jednoduchý. Zítra mě to čeká zas a ve středu taky, dostala totiž 5 injekcí. Budu píchat jak o život. Dneska mi donesla jako úplatek tvarohovej zákusek, čekám co bude zítra. Při představě zítřejšího opíchávání, mám chuť na bílej sex. Mám chuť jít ten zákusek celej sníst, zatím se držím, ale za to, co se stane po dopsaní článku, neručím.
Btw.
Pokušitelky ajfounové!! Odolala jsem a nakonec si pořídila Hauvího zelenáče! :P Dneska jsem ho zase držela v ruce a prostě je to láska na první pohled. Zítra by mi měl přijít, tak jsem zvědavá, jak to Česká pošta zvládne. :D



Samota vs. společnost

11. ledna 2018 v 16:58 | T. |  POVÍDÁNÍ
Včera jsem měla v plánu mít můj obvyklý asociální den.
Den, který si užiju bez lidí, bez kontaktu s lidmi, jen zkrátka sama se sebou, sama se svými myšlenkami. Možná to zní trochu děsivě, divně, úchylně, cojávím, ale já takovýto den čas od času potřebuju. Ba dokonce vyžaduju. Jsem hodně společenská a extrovertní, ale to neznamená, že občas nepotřebuju být sama. Občas to člověka dost ždíme z energie. Asociální den běžně probíhá tak, že si udělám údržbu zevnějšku od hlavy až k patě (viz předchozí článek), udělám si nehty, odstraním sumečka a jiný porost, umyju si vlasy, nabarvím obočí, poslouchám oblíbenou hudbu, udělám si kafe s vanilkovým třtinovým cukrem, mám imaginární hudební vystoupení s tanečními čísly, jdu do lesa s Pupíkem, užívám si samotu. Jenže včera to až tak úplně nevyšlo. Ráno to vypadalo nadějně, vstala jsem, vyvenčila psa, odpoledne udělala výše zmíněnou údržbu a při přípravě oběda mě vyrušil telefon...

(pinterest.com)

Další články